V Čopu, což je město hned za hranicemi napřed proběhla prohlídka se psem, pak pasová kontrola (kontrolovali podobu na fotce). Pak nás zavedli dovnitř, kde jsme museli vyplnit nějaký formulář. Ten nám pak vzali i s pasem a asi po půlhodině čekání si nás volali po jednom k pultíku a porovnávali s fotkami v pasech. Potom pasy zase vrátili s orazítkovaným odstřižkem toho formuláře. Odstřižek pečlivě schovat, při návratu ho chtěli zpátky. Nicméně my jsme měli vízum hromadně, takže nezaručuju, že to tak budete mít i vy.
Při odjezdu, i když jsme měli koupené lístky a místenky, tak přišla nějaká ženská od dráhy a řekla že musíme zaplatit 1,50 hřivny na osobu za orazítkování lístků.
Pak nás pustili dovnitř "odbavovací místnosti". Šli jsme v řadě (podle pořadí na vízu) prvního se nějaká baba zeptala kde jsme byli, kolik má u sebe peněz a takové otázky, nás ostatních už ne. Pak nám jen orazítkovali pasy a sebrali ústřižky a po deseti minutách čekáni pustili do vlaku.
JAZYK
Nezdravit "zdravstvujtě", ale "dobrý den", na odchodu pak "ščastlivo" místo "dasvidanja". Na "zdravstvujtě" skoro nereagovali, kdežto na "dobrý den" vždycky.
Když potkáte děti, tak vás pravděpodobně budou zdravit "ahoj", tak jsme je taky zdravili "ahoj". Někdy po vás budou chtít bonbóny, ale jestli jim něco dáte nebo ne je na vás. Asi dvakrát jsme potkali žebrající cikány, totéž jako s dětmi. (rozdíl je v tom, že děti nežebrají, jen ti řeknou něco ve stylu "dej mi bonbón" a když jim nic dát nechceš a řekneš že nemáš, tak tě hned nechají být)
Neděkovat "spasiba" ale "děkuji". Jen málokdy jsme se v obchodě setkali se "spasiba".
Domlouvali jsme se česko-rusky a vždycky to nějak šlo, myslím, že s tím by neměl být problém. Když mluví pomalu, tak je místním docela dobře rozumět.
V předsíňce stanu nenechávat ani boty, doklady jsem v noci měla u sebe ve spacáku. Na nás sice nikdo nepřišel, ale jednomu kamarádovi co spal první noc jinde probrali krosnu. Vzali mu všechny peníze a flašku slivovice.
VODA
Není nutno se obávat různých pramenů vody v horách. Je pitná a neměli jsme s ní žádné problémy. Nevím kudy půjdete, my jsme nabrali vodu ve Volovci na nádraží, pak pod Magurou (je až na druhé straně a pokud nejdete po pěšině, tak není skoro vidět). Pod Magurou je také nějaká salaš nebo přístřešek a prý se tam ráno koupali pod vodopádem.
PENÍZE
V Čopu na nádraží je možno u místních veksláků vyměnit dolary za hřivny (dali kurs 1 dolar=5 hřiven). Jinak ve Volovci kousek pod nádražím a taky v Mežhorje jsou bankomaty.
Pivo stojí 1,50 až 2 hřivny, láhev vína kolem deseti hřiven. Mě osobně chutnalo víno Arkadija (je sladké). V Koločavě pak jsme koupili dvě láhve Tokaje a to bylo výborné.
Kdo má rád ryby, kupte si tzv. "taraňky". Jsou to menší sušené ryby a všichni kdo je jedli si je pochvalovali.
Chleba mají velmi dobrý, světlý a ten co se nám nenamočil, vydržel hodně dlouho dobrý (skoro celý týden).
Hořčici a kečup není nutno brát, hořčici jsme koupili velmi dobrou. Měli jsme sebou dost paštik, i když se tam dalo koupit v podstatě skoro všechno, takže není nutno sebou tahat jídlo na celou dobu.
Rozhodně kupujte sýry! Mě osobně hrozně chutnaly. Jsou tučné a v Mežhorji jsme koupili nějaký ovčí který byl skro bez chuti, ale když se osolil, tak chutnal skvěle.
Ještě nesmím zapomenout na výborný broskvový džus. Když se řekne džus, tak rozumí, broskvový se řekne "persikovij". Krabici jsme kupovali za 5 hřiven.
MOBIL
V horách na hřebeni jsme měli velice dobrý signál, také v Mežhorji. V Siniviru, Kolibě a v Koločavě vůbec žádný.
U T-mobile paušálu nestačí mít holiday roaming, ale je potřeba plný roaming. To se dá všecko zjistit na infolince. My jsme si ho zařídili a nastavili jsme si KyivStar, ten vycházel nejlíp. Jinak porovnání je tady: http://dealers.radiomobil.cz/rise/rise/RIS_IE.RIS_COMPARE_ENET?rid=101&rid=100&rid=106&rid=159&P_LANG=cz
Z Ukrajiny je možno vyvézt kartón cigaret a litr tvrdého alkoholu na osobu, co se vína týče nevím, já měla v batohu 4 litry. Ale nikdo se nás na to neptal, ani nekontroloval krosny. Jen na Slovensku v Čierne nad Tisou když chodila kontrola, tak se zběžně zeptali.
Z Volovce jsem vylezli pod Plaj (to je hora na které je nějaký vysílač). Je tam zbořenina domu a u toho plac, kousek dál pramen vody. Pak jsme šli po hřebeni dál a pak spali pod Magurou. Tam je po pravé straně ta salaš. Třetí noc pak někde u Tužky a pak jsme sestupovali kolem sedla Prislop, kde je velký kamenný kříž s modrým šátkem na krku. Sešli jsme do vesnice Lozjanskij a pak jsme se dovezli autobusem do Mežhorje. (autobus někdy jede, někdy nejede, ale rozhodně to stojí za to). V Mežhorji jsme spali v hotelu se splachovacím záchodem a teplou sprchou za 12 hřiven na osobu.
V Mežhorji, tam jak zastavuje autobus je obchod s tím sýrem a spoustou praktických věcí (nejen jídlo). Jsou tam i stoly a lavice kde si můžete sednout. Poznáte ho tak, že je na křižovatce a naproti je cedule s nápisem "porizka skla" :))
Kromě toho je v Mežhorji i lékárna a spousta obchodů a taky bankomat.
V Mežhorji jsme si domluvili odvoz (ne autobusy, ale sopukromé tranzity nebo něco takového) do Siniviru.
Říkali do Siniviru za 7 hřiven/osoba nebo na Kolibu za 8 hřiven/osoba. Ta cesta je přes dost velký kopec, takže se ten odvoz vyplatí. Od začátku Siniviru je na Kolibu docela daleko, takže jsem byli rádi, že nás nakonec vzali až na Kolibu.
Na Kolibě někdy i točí pivo, já si tam dávala čaj, nebo horkou čokoládu (dobrá). Nešetřete a nechte si udělat šašlik. Dají vám k tomu i salát a kečup a chleba a je to moc dobré jídlo. My jsme pak šli na prohlídku vorařského muzea (asi 5 kilometrů tam) a když jsme se vrátlili, tak jsme si dali boršč a nějaké těstoviny s masem. Docela syté.
V noci jsme spali u nějaké rodiny v rozestavěném domě za 10 hřiven. Ten dům je skoro vedle Koliby a těch 10 hřiven mi přišlo dost, na to že jsme spali na zemi, ale pršelo a tak lepší než stavět stan. Nikde tam nemají záchody, všude jen kadibudky. Kadibudka patřící k tomu domu ovšem přebila všechny ostatní zážitky. Pokud možno tak se vyhnout.
Od koliby jsme se nechali za 5,30 osoba odvézt do Koločavy. V Koločavě jsou skoro naproti sobě dva obchody, v "ABC" mají i točené pivo. Bacha, nenašli jsme obyčejnou vodu, museli jsme kupovat jejich minerálky, které jsou trochu slané a s bublinkama. Ale když je žízeň, pít se to dá. Taky tam je auťák u kterého chlap prodává zeleninu. Rajčata, okurky, papriky, melouny.... U většího zeleného auta jsme nakoupili 4 rajčata a 4 papriky za 1 hřivnu. Druhý den tam bylo menší fialové auto a koupili jsme 2 červavýn jablka a 4 rajčata za 2 hřivny.
Z Koločavy jsme se vydlai pěšky po silnici směrem k přehradě. Je to asi 7 kilometrů, jde se podél řeky. Asi v 1/4 cesty je přes řeku visací most (je to sranda po něm jít), který vede k místnímu minerálnímu pramenu kam si chšichni chodí čepovat vodu a ze kterého teče slanica (jestli si pamatuješ na slanicu blízko zlínského hřbitova). V nouzi se to pít dá, ale radši mít jinou vodu. Pak se jde dál po silnici kolem zbořeného mostu přes vesnici Merešor a dál a dál a pak po levé straně (už v lese) je rozestavěný malinkatý baráček (u něj je i rezavá maringotka) a pod ním dole je louka kde se dá v pohodě stanovat.
Druhý den jsme se vrátili do Koločavy a šli do hospody Natalky Gorec, která provozuje i muzeum Ivana Olbrachta.
U ní se dá spát (5 hřiven/osoba) na půdě. Nemá točené pivo a na jídlo se taky vyplatilo jít do hospody kousek dál, ale jinak byla velmi milá a ochotná. Kromě toho se s ní dá bez problémů domluvit česky.
Ráno jsme se šli podávat do muzea Olbrachta, což je jedna místnost, a Natálka nám řekla jak to zhruba bylo s Nikolou Šuhajem. Taky tam je dřevěný kostel, u kterého by měly být hroby českých četníků. Natálčin manžel ná spak za 10 hřiven/osoba odvezl jejich autobusem do Volovce na vlak. Veselá cesta. Trvala asi 2 hodiny.